Krmit kvalitní krmivo chceme všichni, ale jak ho poznat?
Čtete složení? Ano pořád nám to vtloukali výživoví poradci do hlavy, a tak všichni trávíme dlouhé hodiny v supermarketech a čteme etikety dokola a dokola, aby nám náhodou někdo nedával do jogurtu modifikovaný škrob a do kečupu glukózo-fruktózový sirup místo cukru. A to je správně. A čtete složení krmiva pro Vašeho koníčka? Tak to už je horší, někdy tomu totiž běžný smrtelník ani nemůže rozumět. Některé suroviny jsou snadno zaměnitelné, některé se liší jen způsobem zpracování, jindy zase důležité informace úplně chybí. Člověk má pak pocit, že by měl přes noc vystudovat minimálně chemicko-technologickou fakultu, aby mohl koni s čistým svědomím nasypat něco do kyblíku. Jasně, mrkev je mrkev, granulované seno bude asi seno v granulích, ale proboha proč dávám koni sójový šrot? Není šrot pro prasata? A není sója vlastně fuj a k tomu ještě GMO? Takže si to vezmeme popořadě, možná budeme trochu zjednodušovat, ale zkusíme si v tom udělat pořádek.
Obiloviny
Takže začínáme hnedka takhle zostra. Obiloviny byly to první, co kůň od člověka dostal k žrádlu. Stalo se tak přibližně 700 let před naším letopočtem, kdy Asyřané začali koně využívat jako válečné pomocníky a vzhledem k časové tísni je potřebovali rychle nakrmit. Prostě ve válce se nemůžete 16 hodin popásat, to dá rozum. Koně dostávali velké dávky ječmene a krmení obilím se praktikovalo od té doby až do nedávných časů. Jenže koňský trávicí systém byl tisíce let zvyklý na divokou pastvu a těchto pár stovek let na obilí na tom nic nezměnilo. Proto, abychom koníka krmili tím, co mu je přirozené, musíme se podívat, jak koně žili předtím, než si je člověk domestikoval. A žili si teda krásně – courali se a požírali co jim do cesty přišlo. Občas je teda prohnal nějaký predátor, ale jinak docela idylka. A jejich zažívací trakt byl na toto skvěle uzpůsoben – aby mohli ihned zdrhat v plné rychlosti, mají koně velmi malý žaludek, kterým potrava docela rychle prochází do střev, kde trávení pokračuje. Prostě není dobré se přežrat k prasknutí, když za rohem číhá puma a vy musíte být stále připraveni na úprk. Ideální stav je tedy plnit malý žaludek pozvolna, malým množstvím potravy, ale za to takřka kontinuálně. Člověk koně odvedl z pastviny, sebral mu potřebný čas na pastvu a kompenzoval mu to několika velkými porcemi koncentrovaných krmiv. Takto krmit obiloviny určitě není zdravé. Kýbl ovsa nebo ječmene, bez ohledu na to, jak je obilí zpracováno, prostě není vhodné krmivo pro žádného koně.
My dnes už koně nevyužíváme pro účely boje, nejčastěji je máme jako společníky pro sport, parťáky pro volný čas anebo pomocníky do lesa. Už tedy nemusíme koně omezovat v pastvě, můžeme jim dopřát stálý přísun píce, ať už sena nebo trávy a podle jejich energetického výdeje jim pak podáváme něco navíc do žlabu nebo do kyblíčku. Obiloviny jsou vysoce energetickým krmivem, které obsahuje velké množství škrobů. Příliš škrobů není pro zažívaní koně snesitelné – dochází k narušení důležité střevní mikroflóry, a to koně prakticky ohrožuje na životě. Máme je teda úplně vynechat, dát všechno obilí na černou listinu a sypat to radši dětem k snídani? Není to nutné, můžeme obilí používat, ale musíme ho používat fikaně. Nebudeme dávat obilí koni, který si válí šunky na zelené louce a jednou za dva dny vyrazí na hodinovou plazivou procházku do lesa. Ale můžeme chytře využít obilí pro koně, kteří sportují nebo pracují, a to ideálně tak, že ho budeme podávat v malých dávkách před plánovaným výkonem. Prostě jako když si dáte banán cestou do fitka anebo před kydáním dvaceti boxů. Jenže pozor, tenhle koňský banán (rozumějte hrstka ovsa) nesmí přijít do prázdného žaludku, obecně kůň by neměl mít žaludek úplně prázdný nikdy. Proč? Protože je tam kyselo a když tam není trocha toho sena, tak je tam ještě kyseleji a žaludeční stěny trpí a pak máte vředy a kůň je protivnej a blbě vypadá a voláte doktora a zjistíte, že bobánek má nemocný bříško a frčíte na omeprazolu a tak dále… Takže před obilím, které má tendence žaludek překyselovat, podáme kupičku seníčka a uděláme v žaludku trochu lepší prostředí. Pokud berete koníka z pastvy, tak můžete být v klidu, protože travička nějaká v žaludku určitě bude. No a které obilí ano a které ne? Pšenici nechte slepicím, žito nechte pekařům, ječmene pomálu (obsahuje o trochu více energie než oves, ale je hůře stravitelný), kukuřice a ovsa také ve velmi malém množství, a hlavně jen koním, pro které je to vhodné. Když pomineme všechny možné intolerance, alergie, vředy, cushing, pssm, obezitu, laminitis a inzulínovou resistenci, zůstane nám poměrně malé množství koní, pro které je přidávání obilovin přijatelné. Je to zdravý sportující kůň s vyrovnaným a klidným charakterem. Prosím Vás znáte někdo takového? Jestli takový kůň existuje, má určitě cenu zlata, bez ohledu na původ. Proto jsou naše směsi z velké části bezobilné. My totiž sbíráme samé tlustoprdy, nemocemi prolezlé nebo sportem vytěžené exempláře, kteří se u nás relativně poflakují a výkony žádné nepodávají. A tak děláme bezobilné směsi pro koně, kteří obilí nesmí anebo minimálně nepotřebují, a kterých je podle nás většina.
Obilí nám může ale i s něčím pomoci, kromě doplnění chybějící energie, např. přidávání celého ovsa do kyblíčku nutí koně pořádně kousat a potravu dobře proslinit. Naopak ječmen a kukuřice jsou v podobě zrna velmi špatně stravitelné, tudíž je vhodné je mačkat nebo šrotovat. Ale tady zase komplikace – jakmile porušíte zrno, musíte hned zkrmit, jinak hrozí rychlé žluknutí. My používáme vločky, které jsou dobře stravitelné, neprašné a z hlediska trvanlivosti naprosto bezpečné, protože u nich žluknutí nehrozí.
Zapomněla jsem na něco? Jooo, vlastně ještě slaďák, vždyť to je taky obilí. Tedy konkrétně se jedná o sušené kořínky a klíčky ječného zrna zpracovávaného při výrobě ječného sladu. Ale pozor, zjednodušeně můžeme říct, že slaďák je na rozdíl od ostatního obilí náš velkej kámoš. Sladový květ totiž obsahuje o třetinu méně energie a dvojnásobný obsah dusíkatých látek. Takže, leč je to krmivo obilného původu, je to krmivo bílkovinné! Skvěle se hodí k řepným řízkům a lnu, koním velmi chutná, podporuje udržení a růst svalové hmoty. Takže slaďák jako jooo. Jenom v žádném případě nepodávat březím klisnám.
Poslední zmínku bych věnovala otrubám. Jedná se především o obal zrna, tedy vedlejší produkt mlýnské výroby. K dostání jsou otruby pšeničné, pohankové, rýžové, … Pšeničné otruby se na rozdíl od celé pšenice běžně krmí koním, mají nižší energetickou hodnotu než pšenice, ale rozhodně je nemůžeme považovat za nízkoenergetické. Stejně jako slaďák se vzhledem k zachování poměru vápníku a fosforu hodí ideálně k řepným řízkům nebo k vojtěšce. Vhodné jsou hlavně pro březí a kojící koňské maminky a pro vysoký obsah vitamínů skupiny B a hořčíku také pro koně nerváky. Pohankové otruby jsou skvělé a úžasné (spousta vlákniny, rutin posilující cévy), nicméně stává se, že koním pohanka nejede, a ještě častěji se stává, že pohankové otruby prostě nejsou dostupné. A nakonec rýžovky. Zmíním je zde, ačkoli rýže není obilovina, ale prostě mi sem tak nějak pasují. Takže tyto otruby jsou výborným krmivem pro koně, kteří potřebují nasvalit anebo si svalovou hmotu udržet. Mají vysoký obsah dusíkatých látek, řadu minerálů a také antioxidantů včetně tzv. Gamma Oryzanolu, který je přírodním anabolikem (tzn. podporuje růst buněk) – z toho důvodu jsou považovány u sportovních koní za doping. Pokud ale sportujete jen pro radost, tak rýžové otruby jsou bezpečné, a navíc i stimulují uvolňování endorfinů. Jupí.
Dočetli jste až sem? Tak to Vám velice děkuji! A kdyby Vás trápila nějaká otázka a nemohli jste kvůli tomu spát, tak nám ji napište, podněty vítáme!
A co probereme příště? Těstě se na sóju, len, vojtěšku, seno a řízky, řezanka, oleje a semena, sušené ovoce, zelenina a jiné pochutiny, bylinky a minerální směsi.